Jaderná energetika

Hlubinné úložiště jaderného odpadu začne fungovat za 45 let

Z dlouhodobého hlediska se hlubinné úložiště považuje za nejbezpečnější způsob vypořádání se s radioaktivním odpadem. Ten vzniká zejména v jaderných elektrárnách, ale produkují ho i zdravotnická zařízení nebo výzkumné ústavy. V České republice se zahájení provozu prvního hlubinného úložiště plánuje na rok 2065.

O tyto nebezpečné látky se stará Správa úložišť radioaktivních odpadů, u které je zaregistrováno téměř 150 firem, produkujících každý rok dohromady přibližně 450 tun nízkoaktivních a středněaktivních odpadů. Ty pocházejí zejména ze zdravotnictví, výzkumu a dalších jaderných technologií. Vyhořelé palivo z jaderných elektráren Temelín a Dukovany pak tvoří 80 až 100 tun vysokoaktivních odpadů.

To, jak se s radioaktivním odpadem nakládá, záleží na jeho povaze. Kromě stupně radioaktivity se hodnotí i doba, po kterou se musí izolovat, a jejich skupenství. Za krátkodobé se považují ty s poločasem rozpadu v desítkách až stovkách let. Za dlouhodobé pak ty, u niž je tato doba o několik řádů delší (např. Uran-235 má poločas rozpadu 704 milionů let).

Ukládání radioaktivního odpadu

Než se nízkoaktivní a středněaktivní odpady uloží, musí být nejdříve zahuštěné, zpevněné nebo lisované. Poté se naplní do sudů, které se zafixují cementem či asfaltem a jsou vloženy do většího sudu. Prostor mezi sudy je vyplněn betonem a celý sud se poté uzavře a natře antikorozním nátěrem.

U vysokoaktivních odpadů a vyhořelého jaderného paliva je situace složitější. Než ho bude možné uložit do hlubinného úložiště, je potřeba ho nejdřív 5 až 10 let dochlazovat ve speciálních bazénech poblíž reaktoru. Poté se na několik desetiletí uskladní do meziskladů v prostorách elektráren. V těchto meziskladech je vyhořelé palivo uloženo ve speciálních kontejnerech CASTOR. Ty váží 110 až 125 tun, jejich cena se pohybuje kolem 1,5 milionu eur a v Česku ročně potřebujeme jeden až dva kusy.

V současnosti Česká republika, která se po prohlášení látky za radioaktivní odpad stává jejím majitelem, provozuje tři úložiště nízko a středněaktivních odpadů. Jedná se o úložiště institucionálních (zdravotnictví, výzkum) odpadů Richard u Litoměřic, úložiště Dukovany (jaderné elektrárny Dukovany a Temelín) a úložiště Bratrství (odpady s obsahem přirozených radionuklidů jako je uran či radium). Nejstarší úložiště ve vápencovém lomu Alkazar v Hostimi u Berouna bylo uzavřeno v roce 1964 po pěti letech provozu.

Hledá se hlubinné úložiště

Vyhořelé jaderné palivo se u nás zatím skladuje v areálech jaderných elektráren, ale to není dlouhodobé řešení. Za nejbezpečnější se celosvětově považuje ukládání do hlubinných úložišť a Česká republika pro něj vybírá vhodné místo již od 90. let minulého století. V prosinci loňského roku vláda schválila k dalšímu výběru 4 lokality. Jsou jimi Janoch u Temelína, Horka na Třebíčsku, Hrádek na Jihlavsku a Březový potok na Klatovsku.

Do roku 2025 by mělo být vybráno konečné místo pro skladování odpadů a finální a záložní lokalita by měla být potvrzena do roku 2030. Náklady na vybudování komplexu, který se bude nacházet přibližně půl kilometru pod horninovým masivem, se odhadují na 111 miliard korun a do provozu by měl být uveden o čtyřicet let později.

Součástí příprav je i provoz „laboratoře” v prostorách někdejšího uranového dolu Rožná na Vysočině. Tam zhruba v půlkilometrové hloubce zkoumají způsoby, jak nejlépe postupovat při budování místa pro trvalé uložení radioaktivního odpadu. Vybírají například vhodné postupy pro těžbu horniny, ale také chování skutečného kontejneru na vyhořelé palivo z elektrárny v náročném podzemním prostředí.

Podobně jako Česká republika jsou na tom s jadernou energií i ostatní státy. Nejdále je Finsko, které by mělo první trvalý sklad vyhořelého paliva zprovoznit v Olkiluoto již v tomto desetiletí. O podobných úložištích uvažuje i Švédsko, USA, Francie, Korea, Japonsko a Německo.

Slepé uličky

Odborníci hledají nejlepší způsob zneškodnění vysokoaktivních odpadů již od 70. let minulého století. Co všechno zvažovali? Například ukládání do věčně zmrzlé půdy, které ale narazilo na nejasnosti ohledně budoucího klimatického vývoje na Zemi. Nebo umísťování odpadů do hloubek 5-8 km pod zemským povrchem, proti kterému zase hovořily nejistoty ve výskytu sopečné činnosti nebo posunu zemských desek, které by mohly vyzdvihnout odpady zpět na zemský povrch.

Dále také ukládání do moře a podmořské dno. Zde je však problémem zákaz využívání moří a oceánů k ukládání radioaktivních odpadů (tzv. Londýnská konvence). Obtížně by se přitom prokazovalo, že nemůže dojít ke kontaminaci mořské vody a vodních organismů.
Uvažovalo se i o ukládání do antarktických ledovců, proti kterému však hovoří zákaz o exportu radioaktivních odpadů do Antarktidy. A nakonec se hovořilo také o vystřelování odpadů do mimozemského prostoru, které se ukázalo nejen jako velmi neekonomické a neetické, ale i nebezpečné v případě havárie během vzletové fáze rakety.

Novinky v oboru