Česko za posledních 30 let snížilo emise oxidu uhličitého o více než třetinu. Pohled na detailní čísla o emisích [1] však ukazuje, že největší část snížení se prakticky odpracovala sama. Jak Češi bohatli, mohli si dovolit dražší, ale hlavně pohodlnější způsoby vytápění. Postupná plynofikace českých měst pomohla tomu, že nejen domácnosti, ale i firmy přestávaly topit uhlím a přecházely hlavně na zemní plyn. To následně vedlo ke snížení emisí z těžby. V nadcházejících dekádách ale budeme muset snížit emise úplně.
Ukazuje se totiž, že dva stávající největší zdroje emisí – energetika a doprava – vykazují v prvním případě jen malý pokles, v druhém dokonce růst. Důvod je podobný jako u vytápění. Česko bohatlo a lidem se dařilo. Používali tak více spotřebičů v domácnostech a více energie potřeboval i rostoucí průmysl. Ani náběh jaderné elektrárny Temelín po roce 2001 mnoho nezměnil na tom, že pokrývání rostoucí spotřeby stálo hlavně na uhelných elektrárnách.
Až poslední dekádu je znát, že uhlí ustupuje a emise z energetiky klesají – mezi lety 2010 a 2018 šlo o 18 %. Novější srovnatelná čísla zatím nejsou, společnost ČEZ ale za rok 2019 prezentovala další snižování emisí skleníkových plynů. Loni pak došlo k odstavení bloků v Ledvicích, Dětmarovicích a také provozu v elektrárně Prunéřov I. Instalovaný výkon uhelných elektráren tak jen loni klesl téměř o desetinu, což je pokles srovnatelný s výkonem jednoho temelínského reaktoru.
Energetiku čeká 20 náročných let
Energetika je v Česku největším zdrojem oxidu uhličitého, vytváří zhruba 40 % celkových emisí. Podílí se na tom hlavně uhelné elektrárny. Jen tři největší z nich mají vyšší dopad než všechna osobní auta. Proto je transformace energetiky pro dosažení klimatických cílů klíčová. Je potřeba nahradit uhelné elektrárny jinými zdroji. Česko si jako nejzazší termín vybralo rok 2038. Do té doby ale musí vzniknout funkční a spolehlivá náhrada zhruba poloviny výroby elektřiny v zemi.
Státní energetická koncepce počítá s výstavbou nových jaderných reaktorů. Do roku 2038 by ale měl být dokončen pouze jediný blok – při dostavbě jaderné elektrárny Dukovany. Na ten stát spoléhá a obnovitelné zdroje energie ho mají doplnit. V oblasti fotovoltaických a větrných elektráren se ale v Česku v posledních letech prakticky nic neděje a investoři čekají na formU podpory, se kterou stát přijde. Dalším pilířem přechodu mají být biopaliva – a to buď přímým spalováním, nebo výrobou bioplynu.
Revoluce v dopravě
U dopravy platí totéž jako u energetiky. Lidé si dopřávají vyšší komfort, mají více aut, jezdí s nimi častěji a dál. Také se přepravuje více zboží kamiony. Za posledních třicet let se spotřeba energie v české dopravě zvedla dvaapůlkrát. Emise skleníkových plynů se téměř zdvojnásobily. Doprava tak bude další náročnou oblastí dekarbonizace.
Vzhledem k tomu, že má být i doprava po roce 2050 bezemisní, nebude v ní místo ani pro benzín a naftu, ani pro ekologičtější zemní plyn. Pohon budoucnosti má zajistit bezemisně vyrobená elektřina a počítá se i s vodíkem, který se může vyrábět při zpracování aktuálních přebytků elektřiny.
Více prostoru na úkor letadel i aut má dostat elektrifikovaná železnice. Jak budou vypadat osobní auta budoucnosti není zatím jasné. Nejvíce se zatím osvědčují elektromobily a možnosti rozvoje mají pravděpodobně i vozy na bioplyn. Vodíkové vozy zatím nejsou konkurenceschopné. Pravděpodobně ale půjde o kombinaci všech těchto technologií.
